Vandr do kraje černých čápů a fialových skal, srpen 2011
10. 08.
2011
Konečně jsme uskutečnili dlouho plánovaný vandr napříč křivoklátskými lesy hlubokým kaňonem řeky Berounky.
Do jejího proudu jsme původně chtěli i vstoupit a projít brodem pod Týřovickými skalami, který sliboval krásné snímky. Z Otročíněvse od Hrocha, kde jsme strávili první noc, bychom se sem dostali přes Leontýnský zámeček a potom starou Leontýnskou cestou, přímou lesní spojnicí mezi zámečkem a kouřimeckou rybárnou. Tou, která tolik učarovala režiséru Karlu Kachyňovi, že právě sem situoval ve svých adaptacích povídkových knížek Oty Pavla (Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců) přívoz strejdy Proška - ten skutečný leží zhruba o sedm kilometrů níž po řece.
Člověk ale míní a počasí mění - v pátek večer začalo pršet a déšť padal snad třicet hodin. Bylo jasné, že hladina Berounky půjde nahoru a brod bude neschůdný. A tak, když naše šestičlenná výprava dorazila v doprovodu naší průvodkyně Dáši k Leontýnskému zámečku a rozloučila s ní (Dáša se vracela zpět do Otročíněvse), zamířili jsme po zelené koňské značce přes úpořský Luh do Skryjí, přes most a pak po levém břehu Berounky nazpět pod Týřovice.
Seshora na nás shlížela zřícenina Týřova, dávného kastelového hradu, v jehož útrobách byl prý kdysi zajat mladý Přemysl Otakar II. Zatknul jej vlastní otec, král Václav I, proti jehož vládě se Přemysl pokusil vzbouřit.
Týřov stojí na ostrohu opřeném zády o vysoký a strmý sráz - Velkou pleš. Zepředu lemuje ostroh řeka a z boku Úpořský potok. Ten se zařezává do hluboké strže, nad níž ten, kdo má štěstí, může zahlédnout i černé čápy. Hlavu, krk, tělo i křídla mají černá, jen břicho bílé. Daly Křivoklátsku část jeho poetického jména.
O kus níž po řece se zvedá z pravého břehu úchvatné panorama Týřovických skal. Široký skalní masiv, k němuž se druží špičatá skalní věž, rozžíhá každý večer zapadající slunce. Nechává jej pak zářit zvláštní zlatohnědou barvou s fialovým nádechem, po níž Křivoklátsko získalo přezdívku kraj fialových skal. Týřovické skalní panorama učarovalo i poslednímu skutečnému týřovskému poustevníkovi, talentovanému malíři Václavu Matouškovi. Mockrát je zachytil na svých obrazech, které směňoval v okolních vsích za jídlo. Lidé mu říkali Fialový poustevník. Žil sám jen s kočkami ve vlastnoručně sroubené zemnici v údolí Úpořského potoka pod Týřovem, kam jej přivedla nešťastná láska.
Přímo pod Týřovickými skalami, v korytě řeky leží vzpomínka na dalšího hrdinu spojeného se zdejším krajem, bájného rytíře Paška. I on měl být kdysi týřovským vězněm. Objevil ale tajnou podzemní chodbu, která vedla z hradního vězení až pod týřovické skály. Její druhý konec byl zatarasen obrovským balvanem. Rytíř jej nadlidskou silou odvalil a vyplaval uprostřed řeky. Říční proud pak chodbu zatopil.
Kámen, nazývaný podle mýtického hrdiny Pašek, leží dodnes v proudu. Za nízkého stavu vody vykukuje jeho špička nad hladinu a dá se z ní skákat do řeky. Když se hladina zvedne, Pašek zmizí a jen čeřící se vír ukazuje k místu, kde kámen leží. A když ani vír není patrný, je zle - to se už voda rozlévá z koryta a zaplavuje louky i cesty.
Právě pohled na Paška nás utvrdil v tom, že jsme správně zvolili cestu po mostě. Kámen byl úplně pod vodou, hladina stoupala a brod byl nesjízdný.
Díky ochotě a vstřícnosti místních lidí jsme mohli i s koníky přenocovat na krásné, lesem ze všech stran uzavřené louce přímo naproti skalám a navíc nás v jedné z nejhezčích křivoklátských chat čekala snídaně. Pak už jsme zamířili zase dál, směrem přes Skryje a Podmokly na Jablečno, kde jsme v tamější jezdecké stanici strávili třetí noc. Čtvrtý den jsme přes Zbiroh a Dobřív zamířili do Nevidu, kde nás uvítaly boxy a pastviny u pana Krále. Ty náš pozorný hostitel dokonale připravil jako vždycky a nemohli jsme si na nic stěžovat, ale jedno zklamání jsme v Nevidu přece jen zažili. V jednom z předchozích popisů našich vandrů jsme moc a moc chválili místního pana hostinského, k němuž jsme chodívali na výborná vepřová kolena. Bohužel, nájemce hospody v Nevidu se změnil a nebyla to změna k lepšímu.
"Máte desítku?"
"Ne, jen jedenáctku nebo dvanáctku."
"Něco k jídlu? Stačí utopenec nebo nakládanej hermelín..."
"K jídlu nemám vůbec nic. Nevyplatí se to. Tady to nikdo nechce. Musel bych to pak jíst sám tři dny. Jídlo jen na objednávku den předem."
"Dobře, tak na zítra večer, můžeme si objednat?"
"Ne. Pozejtří tu mám akci, měl bych toho už moc. Na zejtřek nic dělat nebudu."
"Nějaký oříšky nebo mandle máte?"
"Ani oříšky, ani mandle."
V Nevidu už v hospodě asi neposedíme.
Na druhý den jsme zamířili v doprovodu pana Krále pod zámek Kozel a užili si tak do sytosti Králových cest, jež se vyznačují zejména tím, že na nich nepotkáte vůbec žádné cesty. Jde se přes příkopy, mlázím, lesem, po skalách a jako orientační bod slouží slunce. Ale došli jsme, takže to funguje. V Nejmenovaném občerstvení pod Kozlem se naštěstí oproti předchozím rokům nic nezměnilo, hospodský zde byl stále stejný a stále stejně vlídný, čímž jsme si spravili náladu. Po cestě zpět do Nevidu jsme už nevydrželi jenom sledovat neuvěřitelné množství hřibů, jimiž byl les doslova poset, takže k večeři byla smaženice.
Ještě jednou jsme přespali, a pak už vedla naše cesta přes Dobřív a Komárov zpátky k domovu. Samozřejmě jsme nemohli opominout Jackieho osvěžovnu v Podluhách, jejíž návštěvu jsme spojili s ochutnáním báječných steaků a klobás, které Jackie připravoval na venkovním grilu, vyrobeném svépomocí z rozříznutého pivovarského štěněte.
Od Jackieho do stáje jsme už nemuseli koně ani vést, trefili sami. Další vandr skončil.