Vandr z Beaver City, srpen 2010

20. 08. 
2010

"Dělal se zrovna výběr jezdců pro Johanku z Arku. Kámoš nastoupil před jejich koordinátora bojovejch scén, a aniž to po něm někdo chtěl, postavil koně na zadní, koordinátor zírá, chlap dělá na páce svíčku, pak to vzal s koněm tryskem tam a zpátky, nakonec ho položil ještě na bok, aby dokázal, že se umí s koněm složit. Koordinátor pořád jen kouká, nic neříká, v týhle fázi žádný kousky vidět ještě nechtěl, zajímalo ho jen, jestli umíme cválat a držet řadu, ale on mu to stejně všechno předved. Pak se hoch doplazil k nám a najednou ho slyším, jak říká: 'Chlapi, vyhodil jsem si rameno a asi mám zlomený nějaký žebra, tak jsem si zavolal sanitku a jedu rovnou odsaď do špitálu. Ale kdyby si mě vybral, okamžitě mi dejte vědět. Jsem připravenej hned nastoupit. Fakt. Okamžitě jedu. Ale teď jedu k doktorovi.' Tak jsme mu pak říkali 'Kaskadér na jedno použití'." "To je tím, že na něj zíral. Diváci někdy udělají svoje. Ve Vítkovicích na zimním stadionu jsem měl jednou vylézt na ledovou plochu a odbubnovat začátek zápasu. Byl tam koberec, měl jsem na něj vyběhnout a bylo domluvený, že ho pár maníků podrží, aby mi to nepodjelo. Tak jdu a co nevidím - maníci bůhvíkde. Vlítnul jsem na koberec, ten samozřejmě podjel, já hodil krovky a jak jsem byl na zádech, v ten moment celá vítkovická hala posměšně zahučela: 'Sparta Praha' - a já uviděl pod střechou svítící nápis: 11 097 platících diváků. Mělo to ještě dohru, protože z Vítkovic samozřejmě volali do agentury, koho jim to tam poslali. Chlapík v agentuře nic nevěděl, tak říká: 'To je profík, to bude v lati.' 'Jo, profík? Tak proč se ten profík válí na ledě?'" To je tak, když náš srpnový vandr zláká další svérázné dobrovolníky se spoustou životních zážitků. Všechno začalo v Beaver City první srpnový víkend. Dorazili jsme v pátek kolem půlnoci, na sobotní odpoledne ohlásili místní jezdecký závod na čtvrt míle. S osmi koňmi jsme rázem zdvojnásobili počet účastníků, něco takového si nenecháme ujít. Nakrátko ostříhaný sportovní chlapík se zeptal, zda bychom mu na závod koně nepůjčili - nějakou dobu že nejezdil, ale když seděl na koni naposledy, ujel na něm patnáct set kilometrů. "Jo a kde?" "V Mongolsku." Chlapík se jmenoval Petr Jahoda, jeho přezdívka zněla Bobeš (kvůli našemu Bobši jsme pak při oslovování používali i gestikulaci). Dostal pro závod Johnnieho a bez řečí i rozpaků si poradil i s jeho vyskakováním. Po závodech jsme dali řeč. "Vy jedete vandr? Až k Berounu? Já chci jet s váma!" "Promiň, na vandr pro tebe koně nemáme, na ten jsou všichni obsazeni." "To nevadí. Koně si seženu!" Zdá se to neuvěřitelné, ale než jsme si během neděle stihli projít hrad Pernštejn (jehož informační centrum nabízí hradní zákoutí sympaticky svéráznou formou: "Máme prohlídkové trasy A, B i C, ale dejte si říct, vy chcete jít prohlídkovou trasou A. Trasy B ani C nejsou ani větší ani lepší. A museli byste se na ně objednat. Ano, možná si říkáte, že byste chtěli vidět trasu B, ale věřte nám, ve skutečnosti prostě stojíte o trasu A..."), chlapík koně měl. A nebyl sám. V pondělí s námi odstartoval ještě jeden externista a další účastník sobotního závodu - Ivan Zajíček ze Štvanců, výborné jezdecké skupiny, se kterou se občas potkáváme na Bílé hoře a občas v Rakovníku. Také Bobeš druhý se ukázal jako svérázný, avšak pravý společník pro koňské putování - ve své firmě Papua Trekking totiž vodí expedice po horách a zapomenutých koutech planety. Dalšími jezdci na startu byli: Ráfa na Fandovi, Míša na Johnniem, Amálka s Dudlíkem, Mánička s Gerrym, Blanka na Pacovi, Jarda na Nácíčkovi, Bobeš první na Pretty a Čenda v sedle Rodriga. Celkem deset poutníků se vydalo koňmo napříč českou zemí. Opominout nesmíme ani Davida, nesmírně obětavého řidiče doprovodného vozidla, který nás sledoval po okolních silnicích pro případ první pomoci. Té bylo zapotřebí dřív, než jsme čekali. Možná to vyvolala krize, možná se vesnice na drsné Vysočině pomalu vylidňují, ale celý první den putování a velkou část dne druhého jsme nenašli v žádné vesnici ani jednu otevřenou hospodu, ani jeden otevřený obchod. Cedule Zrušeno se stávala mementem cesty. Až v Chotěboři jsme na třetí pokus narazili na otevřenou restauraci, a to už jsme měli v nohách 85 kilometrů. Jinak si ale nemůžeme stěžovat. Díky Ivanovi jsme strávili první noc přímo královsky na hájence jeho přátel, kteří se o nás postarali nádherným způsobem. Historka stíhala historku (proč se jenom o nejrůznějších nehodách a katastrofách vypráví vždycky o tolik líp než o tom, co se povedlo?) a také koně si v neznámém terénu vedli dobře. Bez povšimnutí nelze nechat ani výkon obou nejmladších účastnic, Amálky s Máničkou, které uváděly některé méně zdatné jezdce do zoufalství, v němž dotyční drtili mezi zuby: "Ať už ty malý holky zakňourají, že nemůžou. Ať už sakra řeknou, že je ten klus moc dlouhej. Ať si aspoň na něco stěžujou, ať jdem chvíli krokem, jinak tu chcípnu!" Nekňouraly, nestěžovaly si, a tak všem nezbývalo než zatnout zuby a zvládat to, co ony. Třetí noc jsme strávili u Davyho v Čestíně (rovněž nám poskytl bezchybnou a obětavou péči), kde se k nám přidali další dva poutníci - Lenka ze Kšel s kamarádkou v sedle jejich huculů. Chvíli nás tak putovalo dvanáct, pak se však naši externí společníci rozloučili - Ivan s Bobšem druhým zamířili zpět na Moravu, Lenka s kamarádkou nabraly směr domov. Škoda, přišli tak o další nocleh v kouzelném místě u kostela na Chvojně u Konopiště, kde je pohřbeno několik účastníků rebelie proti panstvu z roku 1775. Kostel sám tvoří magické místo v benešovské krajině, obklopen jen kukuřičnými lány a pastvinami (je posledním pozůstatkem zaniklé usedlosti). Poslední noc už nás čekalo Ontario, tradiční zastávka při našich poutích přes brdský hřeben. Vychutnali jsme si zvlášť pozdní snídani ve Voznici, kde jsme každé sousto polykali s vědomím, že ještě necelých třicet kilometrů a budeme doma. Příroda se však rozhodla nedat nám těch třicet kilometrů zadarmo a tak pro poslední úsek nachystala takové přívaly deště, že je nezvládaly pojmout ani zapnuté australáky. Jezdecké boty ztěžkly o půllitry vody, klobouky se proměnily v beztvaré hučky nasáklé až do posledních pórů. Potkat nás něco takového uprostřed cesty, bylo by to drsné. Ale teď už jsme byli doma. Když konečně koně stáli zase ve svých boxech a vyvíchovaní slámou chroupali večeři, když jsme rozvěšeli po půdě mokré věci na usušení, přeměřili jsme podle map a GPS ještě jednou ušlou trasu. Během šesti dnů jsme urazili 280 kilometrů.
 

Novinky - archiv 2010