Jízda v období rokoka

Když koncem roku 1740 proběhla zeměmi Koruny české zpráva o vpádu vojsk pruského krále Bedřicha (Fridricha) II. do Slezska, nepřičítal se jí zprvu velký význam. Brzy však nastaly živé přesuny vojsk po celém území Čech. V srpnu 1744 vpadla do Čech pruská vojska v několika proudech, v září obsadila Prahu a brzy na to zaplavila téměř celé Čechy. Před habsburskou monarchií vyvstalo reálné nebezpečí úplného rozpadu. Čelit mu musela Marie Terezie, první žena v historii této dynastie, jež stanula na habsburském trůnu.

Válka o takzvané dědictví rakouské byla jen první ze série habsbursko-pruských válek 18. století, které v letech 1756 až 1763 vyvrcholily válkou sedmiletou. Konečnou fázi tohoto střetnutí charakterizovalo vystupňované úsilí habsbursko-rusko-francouzského bloku o rozdrcení Pruska. Neúspěšné - Prusko sice utrpělo řadu těžkých porážek, ale jeho velmocenským postavením v Evropě to neotřáslo. Zásluhu na tom měli zejména jeho britští spojenci, kteří dosáhli rozhodujících vítězství nad Francií v severní Africe a v Indii, a dále smrt ruské carevny Alžběty, jež patřila mezi nejvěrnější spojenkyně Marie Terezie. Její následovník car Petr III. totiž naopak velmi ctil Bedřicha II. a záhy po svém nástupu k moci uzavřel s Pruskem mírovou smlouvu. Síly osamocené habsburské monarchie na rozhodující porážku Pruska a opětovné získání Slezska nestačily. K mírovým jednáním mezi Francií a Velkou Británií v roce 1762 se tak ostatní státy připojily v roce 1763 takzvaným hubertsburským mírem.

Válečná střetnutí druhé poloviny 18. století přispěla významným způsobem k rozsáhlým reformám ve vojenství. Ty na jedné straně znamenaly budování rozsáhlých opevňovacích systémů i celých pevnostních měst a na straně druhé vedly v pozdější době ke vzniku velkých organizovaných jednotek běžné armády, které provádějí vojenské operace jako jeden celek a jež se staly základními operačně-strategickými jednotkami moderního vojenství - vojenských divizí. Divize se dělila na několik pluků a několik divizí naopak tvořilo armádní sbor. Divize začala jako první používat francouzská pěchota, posléze však na ně začalo přecházet i jezdectvo a dělostřelectvo.

Jezdectvo fungovalo během pruských válek jako útočná zbraň. Jeho základní taktickou formací byla eskadrona, složená z jezdeckých rot postavených do dvou řadů, z nichž první tvořili vojáci na nejklidnějších koních. Jedna eskadrona čítala kolem osmdesáti mužů. V bitvě se eskadrony formovaly buď do stupňovité linie, tedy do řady s levým nebo pravým křídlem vpředu, nebo do kolon, tedy za sebe s rozchody podle stejných principů jako pěchota (sevřená kolona měla rozchod deset metrů). Linie byla útočnou formací, která dovolovala využít na čáře střetu maximální počet šavlí a zároveň umožňovala křídlům případný obchvat protivníka.

Princip útoku ve stupňovité linii spočíval v postupném zapojování se dojíždějících jednotek do boje, kdy první útočící jednotky naruší sestavu protivníka a další ji mohou rozrazit. V případě neúspěchu měly poslední útočící jednotky krýt ustupující čelo formace. Útočilo se tak zejména proti pěchotě v karé (obranném čtverci) a v linii, výhoda útočícího jezdectva spočívala mimo jiné v tom, že palba pěchoty „přivítala“ jen první útočníky, ostatní již napadali pěchotu s nenabitými zbraněmi.

Kolony sloužily jednak k manévru (šíře čela kolony se přizpůsobovala okolnostem), jednak jako útočné formace proti relativně malým cílům, například pěchotnímu batalionu, nebo jako útočná formace v obtížném terénu, který nedovoloval rozvinutí do linie. Obranná salva pěchoty dopadla na první eskadronu, následující již nebyly ve svém nájezdu „rušeny“. Rozchody mezi eskadronami byly větší, aby měly první eskadrony v případě neúspěchu čas uvolnit prostor následujícím.

Útočící jezdectvo se rozjelo krokem, ve velitelem stanovené vzdálenosti přešlo v klus, v co nejmenší vzdálenosti od protivníka (zpravidla 150 metrů) bylo nařízeno tasit a jednotka přešla ve cval, načež následovala srážka. Čím později jednotka přešla do cvalu, tím čerstvější koně měla, což hrálo ve střetu mimořádnou roli. Hmotnost koně a jezdce násobená rychlostí dávala napřažené zbrani obrovskou sílu.

Útok byl veden pokud možno do boků a do týlu nepřítele, křídla se pokoušela o obchvat. Proti pěchotě v linii útočilo jezdectvo proti křídlům, kde na ně musela pěchota pálit šikmo, a tedy méně účinně. Karé jízda napadala ze stejného důvodu v rozích. V případě prolomení nepřátelské linie se jezdci dostali obráncům do týlu a nastal poměrně nerovný souboj končící zpravidla masakrem nebo pronásledováním ustupujících. Pokud se prolomení tvaru nezdařilo, první linie uvolnila prostor pro nájezd druhé a znovu se seřadila ve výchozím postavení.

V defenzívě vyhledávali velitelé jezdectva postavení za skrytými terénními překážkami, jež pomohly zbrzdit a narušit útočící formace nepřítele. Bránící se jezdectvo se rozjíždělo do protiútoku později než nepřítel do útoku, a mělo tak výhodu odpočatějších koní.

Z hlediska výzbroje a výstroje se jezdectvo habsburské monarchie dělilo po sedmileté válce na těžkou (kyrysníci), střední (dragouni) a lehkou jízdu (lehcí dragouni, husaři, švališéři a huláni). K jezdeckým jednotkám svého druhu patřil také trén, neboli zásobovací vozatajstvo.

Kyrysníci byli útočným hrotem armády. Jezdili na velkých koních a byli schopni zasadit zničující údery, takže v bitvách dostávali za úkol prorazit slabší místa nepřátelské linie. Svůj název odvozovali od kyrysu, který chránil jezdcovu hruď a břicho a byl zredukovaným pozůstatkem rytířského brnění středověku. Jejich epocha definitivně skončila o sto let později, v roce 1868 během další etapy prusko-rakouských válek, kdy byli převedeni na dragounské pluky.

Dragouni naproti tomu tvořili v tereziánské a josefinské době stále významnější bojovou jízdní složku. Původně byli jen vycvičenými pěšáky, kteří se na místo boje přepravovali na koních, ale postupně se jejich role měnila a stále častěji působili jako těžká jízda. Vyzbrojeni byli šavlí a pistolí, na hlavě nosili černou koženou přilbu s kšiltem a týlovým štítkem.

Mezi další jezdecké jednotky habsburské monarchie patřili husaři, kteří vyjadřovali svými uniformami národní příslušnost k Uhrám. Na rozdíl od ostatních jezdeckých pluků používali jako pokrývku hlavy čáko, tvarem podobné pěchotní, jehož barva však byla v souladu s plukem. Celek zvýrazňovala černožlutá šňůra s typickým třapcem, zavěšeným na pravé straně. Coby lehká jízda byli cvičeni pro průzkumné úkoly a k operacím za nepřátelskými liniemi, kde měli způsobovat zmatek zadním vojům nepřítele. Napadali také křídla bitevní linie, a pokud to bylo nezbytné, pronásledovali ustupující jednotky.

Uherští husaři se stali vzorem pro útvary lehké jízdy v armádách řady evropských států. Stejné úkoly jako husaři plnily od 18. století také pluky švališérů, sestavovaných v dědičných rakouských a českých zemích.

Huláni byli mezi těmito jednotkami nejmladší. Vznikli až po zabrání Haliče po prvním dělení Polska v roce 1772. Nosili typickou čapku ve tvaru přílby s prodlouženým dýnkem čtvercového tvaru nasazeným diagonálně a v barvě pluku. Na levé straně čapky měli upevněnou kokardu a žíněný ohon. Mimo šavli a pistoli byli vyzbrojeni také lehkým kopím.

Jízda svobodných rytířů se rekonstrukcí a akcí inspirovaných tereziánským obdobím a pruskými válkami účastní v uniformách francouzského vozatajstva. Úkolem těchto jezdeckých oddílů bylo zásobovat armádu krmivem pro koně, potravinami pro vojsko a střelivem, a dále zajišťovat přípřeže pro muniční kolony, technické jednotky a pro sanitní setniny. Uniformy vozatajstva byly charakteristické šedomodrým zbarvením a hladkými knoflíky. Vojáci trénu byli vyzbrojeni podobně jako dragouni pistolemi a šavlemi.

Jízda různých dob