Jízda v období renesance

Renesance si jako nová epocha začala razit svou cestu už začátkem 15. století v Itálii. Trvalo však ještě téměř dvě stě let, než se prosadila v Evropě. Znamenala moderní životní styl s obrovským vlivem na všechny sféry tehdejšího života. Jejím hlavním podnětem byl vzestup měšťanských vrstev, podporovaný rostoucím významem obchodu, a šíření vzdělanosti, k němuž začal významně přispívat vynález knihtisku. Jedno i druhé omezovalo vliv šlechty a tradičního feudálního uspořádání společnosti. Zámořské objevy, k nimž na sklonku 15. století došlo (zejména objevení Ameriky, ale už předtím i čilý námořní obchodní ruch mezi některými městskými státy Itálie a Indií a Čínou), zase narušily dosavadní náboženské představy o uspořádání světa a oslabily autoritu církve. Na světlo se draly nové ideje a lidé se daleko více začínali zajímat o život kolem sebe.

V otázkách vojenství a vojenského využití koní docházelo k proměnám postupně. Husitské hnutí v Čechách sice znamenalo flagrantní porážku tradiční těžké jízdy a dokázalo, že na nových bojištích už nemůže tato dávná zbraň středověku rozhodovat (dokonce poprvé ve větší míře ukázalo použití horkých ručních palných zbraní), ale ke změně v myšlení vojenských vojevůdců docházelo přesto jen pomalu.

Stále existovaly slavné rytířské turnaje a stále jste na nich mohli obdivovat celoplátová, pevná, anatomická brnění, pokrývající celé tělo od hlavy až k patě. Tzv. gotickou zbroj vystřídal začátkem 16. století maxmiliánský typ, jehož povrch pokrývalo kanelování neboli drobné žlábky. To sice pancíř zpevňovalo, ale zároveň šlo o velmi pracnou a drahou techniku. Proto po roce 1530 maxmiliánské zbroje opět mizí a vrací se jejich původní hladká podoba.

Od 13. století byl přitom obrněn i kůň. Jeho hlavu chránila železná maska, která měla otvory pouze pro oči a nozdry. Jeho sedlo, které mělo chránit rytíře před vyhozením úderem kopí, připomínalo ze všeho nejvíc křeslo: mělo velké a pevné opěradlo, které obepínalo jezdcovy boky, a vysokou hrušku, jež chránila jezdcovy slabiny. Velké nároky na ovládání koně si vynutily konstrukci zvláštního udidla. Myšlenka obrnit koně přišla do Evropy z Asie.

Během 16. století se objevuje i zvláštní „železná“ móda, která se snaží opakovat módní ornamenty, zdobné motivy a dokonce i střihy látek v kovu zbrojí. Zbroje tak zcela pokryly inkrustované, leptané, gravírované, cizelované, zlacené a brynýrované vzory. Na ohromných plátech koňských pancířů a na okrouhlých štítech jste mohli vidět historické i literární náměty.

Rytířské zbroje se původně pokoušely vzdorovat i zdokonalujícím se střelným zbraním, a to především zvětšováním své tloušťky a váhy (pouze přední pancíř kyrysníka 17. století vážil kolem 14 kil, přičemž celá středověká zbroj nepřesahovala svou hmotností 18 kilogramů. Pancíř měl odolat střelám z mušket a karabin a testoval se tím, že se do něj jednou zkušebně vystřelilo, proto na většině dochovaných pancířů z této doby můžete pozorovat malou prohlubeň).

Průbojnost palných zbraní se však zvyšovala a klasické zbroje jim už nemohly odolat. Ještě během 17. století podlehlo platnéřské řemeslo boji s prachem a olovem.

V souvislosti s chovem koní však přinesla renesance ještě jednu zajímavou věc, a sice etablování hipologie jako samostatné vzdělávací a vědecké disciplíny. Počátkem 16. století (v roce 1532) založil Frederico Griso neapolskou jezdeckou školu, jejímž cílem se stal systematický výcvik koní a jezdců - s rozvojem střelných zbraní začali jezdci spíš než zbroj potřebovat lehčí pohyblivější koně a větší zručnost v jízdě a při boji. Neapolská škola podporovala drezúrní výcvik - nejdříve pro bojové manévry, potom pro ukázkové ježdění pro pobavení společnosti. Řada prvků neapolské školy se stala prvky vysoké jezdecké školy. Významným učitelem neapolské školy se stal Giovanni Pignatelli, který vychoval významného francouzského diplomata, jezdce a hipologa Antoine de Pluvinela, učitele jízdy Ludvíka XIII. Byl odpůrcem tvrdého zacházení s koňmi, které se do té doby ve škole používalo, a objevil práci s koňmi mezi piláry.

Dalším významným francouzským hipologem byl Francois Gueriniere, který založil vlastní jezdeckou akademii v Paříži a později převzal vedení jezdecké školy v Tulerien, kde dříve působil také Pluvinel. Roku 1733 vydal Gueriniere velké dílo "Škola jízdy", kde shrnul své dlouhodobé odborné zkušenosti: zmiňuje se v něm poprvé o lehčím sedu s mírně pokrčeným kolenem, zavádí měkčí uzdění a doporučuje nový drezúrní cvik dovnitř plec.

Základem historického ježdění je hluboký sed, vedení koně sedem a nohama a dobře přiježděný a ohebný kůň.

Jízda různých dob