Bitva na Bílé hoře a další zářijové novinky
28. 09.
2013
Tak to bylo znovu tady. Fridrich Falcký popřál stavovské armádě na hraně svahu Bílé hory hodně štěstí a odjel do města na oběd s anglickým velvyslancem. Řada vojáků a bohužel i důstojníků stavovské armády následovala jeho příkladu a dala přednost ložírování ve městě před zaujetím pozic. Stavovské vojsko bylo oslabené a demoralizované. Když se objevil jízdní posel, oznamující příchod ligistických vojsk, bylo najednou na všechno pozdě.
Ještě chvíli však žila naděje. Mocný a široký proud ligistických a císařských vojsk procházel úzkým hrdlem, když musel v zástupu překonávat most přes rozvodněný potok v údolí pod Bílou horou. Nenadálý výpad, podobný skotskému útoku ve slavné bitvě u Sterlingského mostu, mohl ligisty zaskočit. Ale velení stavovského vojska se nepoučilo z tři sta let staré skotské zkušenosti. Zůstalo na pozicích na vrcholu kopce. Považovalo tohle postavení za výhodné.
Na bitevní pole padla mlha. Když se k ní přidal dým střelného prachu z prvních výstřelů, přestalo být na bělohorské pláni vidět. Ani jedna strana se nehrnula do otevřeného boje.
Velitel ligistů hrabě Buquoy nakonec souhlasil s tím, že si napřed ověří sílu nepřátelských českých stavů ve „velké šarvátce“ a další útok zváží až podle jejího výsledku.
Jako cíl průzkumného útoku zvolil Buquoy levé křídlo stavovské sestavy. Téměř dva tisíce pikenýrů a mušketýrů a asi 1800 jezdců stoupalo do svahu. Proti nim stál elitní útvar stavovského vojska, pěší kompanie velitele vojsk českých stavů Jindřicha Matyáše Thurna.
Nikdo už přesně nezjistí, proč se tito slavní vojáci hned při druhém průzkumném útoku dali na útěk. Ale stalo se to. Thurnův regiment zničehonic prchal a strhl s sebou i řadu okolních jednotek. Zmatek rostl. Generálu Thurnovi se sice podařilo v čele stavovského jezdectva na chvíli ústup zadržet, ale stále víc jednotek se téměř bez boje otáčelo a utíkalo pryč.
Pak se to stalo. Nad bitevním polem se rozlehla trubka volající do útoku. A ze středu stavovské sestavy náhle vyrazil houf divokých jezdců. V jejich čele jel mladík s tasenou zbraní. Byl to syn druhého velitele české stavovské armády Kristiána z Anhaltu. Sám nesl také otcovo jméno a bylo mu teprve jedenadvacet. Kolem sebe měl jen nepočetnou jízdu lehkých arkebuzírů, ale kdo by se staral o počty, když je v sázce osud stavovského vojska?
Odvážným protiúderem prorazili jezdci Kristiána z Anhaltu mladšího řady mnohem početnějších císařských kyrysníků. Vzápětí rozvalili i několik jednotek nepřátelské pěchoty. Zastavili postup císařských i ligistických vojsk.
Ale dostali se příliš hluboko do nepřátelského pole a bez podpory dalších oddílů nemohli dál.
Jízdu statečného Kristiána tak smetli početnější ligističtí jezdci. Polská kozácká jízda pak otočila na útěk uherské jezdce, kteří měli podpořit Anhalta. Levé stavovské křídlo padlo a po něm i střed celé sestavy.
Tak nějak to mohlo vypadat na Bílé hoře 5. listopadu roku 1620.
Už podeváté jsme se zúčastnili představení Rytířů Koruny České v Praze na Vypichu, které připomíná téměř čtyři sta let starou událost. Tradiční bitva se letos odehrála podle částečně inovovaného scénáře, který nově nabídl příjezd Fridricha Falckého zdravícího vojáky před bitvou - a my jsme mu přitom dělali čestnou stráž. Zbytek bitvy se už konal podle známé osnovy, kterou divákům objasňovali tradiční spíkři Tomáš Jančařík a Václav Vydra. Coby stavovští jezdci jsme vyšli z boje opět poraženi, ale se ctí.
Připomínku letošního ročníku najdete ve fotoalbu, kde jsou nově i snímky z oslav lochovických hasičů a ze zářijových guláových slavností.