Valdštejnské slavnosti ve Frýdlantu, květen 2007

23. 05. 
2007

Jsme uprostřed tisícihlavého davu. Frýdlantské náměstí je nabité tak, že by jím nepropadl špendlík, a v jeho středu je uzounká, sotva metrová ulička, kterou procházejí po dvojicích koně. Na chvíli zastavujeme přímo uprostřed dvou řad bubeníků.

Právě v té chvíli, ne dřív a ne později, jim kdosi dá znamení a bubeníci do nás ze všech stran odpálí nemilosrdný virbl. Znepokojeně po sobě blýskneme očima. Gerry, Johnnie a Nácíček už městské průvody znají, s těmi snad bubny nehnou. Ale co Dale? Jde dneska poprvé. Ano, trénovali jsme ho stejně jako ostatní, Ráfa se kolem něj také nachodil dlouhé minuty s bubnem, mockrát jej při vjezdu do lochovického statku vítal střelbou z pistole, i kanón už kůň slyšel a ví, co to je, když mu prapory mávají všude kolem hlavy, ale s ničím z toho se ještě nesetkal v situaci, kdy jsou v těsné blízkosti u něj namačkány stovky lidí a kdy se nesmí hnout ani o krok.

Dale však stojí, jako kdyby ďábelští bubeníci vůbec neexistovali. Když se průvod znovu pohne, lhostejně přejde do kroku.

V odpolední bitvě vytvoříme spolu s náchodskou kavalerií dvanáctihlavou jízdu. S píkami ani sečnými zbraněmi nemáme problém, předvádíme karakoly, útočíme v řadě, pálíme z arkebúz, na povely se stahujeme a zjišťujeme, že s náchodskými se dobře spolupracuje. Starost nám dělá jen jeden kanón, který má razanci jako všechna ostatní děla dohromady. Koně však jeho výstřely kupodivu nijak extrémně neruší. Trhnou s sebou, ale popravdě řečeno, my jsme z něj vycukaní podstatně víc.

Po bitvě a odpočinku následuje večerní průvod. Nad Frýdlantem vzplanou stovky loučí, jimiž si účastníci průvodu svítí na cestu od zámku na náměstí. Při prvním řazení nás staví za vévodu. Tak to louče neponesem, myslíme si. Ale nestačíme myšlenku ještě ani dokončit, když vidíme generalissimovu ruku, kterou nás nekompromisně posílá do čela celé vévodské jízdy. "Zvládnete ty louče?" ptá se Valdštejn polohlasně Ráfy.

"A my už je někdy nezvládli?" odpoví Ráfa dřív, než někoho vůbec napadne protestovat.

Odhadl situaci správně - koně berou svítící pochodně v rukách jezdců zcela stoicky, klidně si šlapou a oheň je nijak neruší.

Jak už to bývá, nedělní bitva vyjde ještě podstatně líp než sobotní, protože jednotlivé pluky se už sehrály, lépe si pamatují scénář a navíc je možné opravit chyby, které byly zaznamenány z pohledu diváků.

I kavalerii se daří lépe zapojit do dění na poli, zůstává déle na bojišti a jezdci tvoří formace tak, aby udrželi zvířata ve cvalu, který je pro diváky atraktivnější.

Všechno pěkné ale jednou končí, takže Valdštejn opět zvítězí, posadí poražené generály obráceně do sedel a slavně opustí i s armádou bojiště.

Myšlenka obnovit tradici Valdštejnských slavností vznikla u příležitosti oslav stého výročí položení základního kamene frýdlantské radnice. Před deseti lety pak propůjčil svou tvář slavnému generalissimu císařských vojsk a frýdlantskému vévodovi poprvé Miroslav Kněbort, kterého s Albrechtem z Valdštejna pojí i stejný den a měsíc narození. Triáda Valdštejnských slavností se koná ve třech českých městech, jež jsou s proslulým vojevůdcem nejúžeji spojeny - ve Frýdlantu, v Jičíně a v Chebu. Frýdlantem tento svátek v květnu každoročně začíná, Jičínem v červnu pokračuje a v Chebu každé září končí (má to svůj symbolický význam - v Chebu skončil i Valdštejn).

Jízda svobodných rytířů se slavností zúčastňuje tradičně již několikátým rokem a ve Frýdlantu pochopitelně nesměla chybět. Znovu jsme se tak pozdravili s řadou kamarádů a známých z jiných šermířských skupin a oddílů a měli navíc ten bonus, že naše koně zabrala televizní kamera, která pak odvysílala několik vteřin ve večerních zprávách (je neuvěřitelné, kolik telefonů dokáže takový dvousekundový záběr vyvolat).

A pokud jsme se tam nepotkali, nebuďte z toho smutní. Další příležitost přijde už v červnu v Jičíně. Anebo prostřednictvím našeho fotoalba, kde na vás čekají Oříškovy obrázky.