Bitva na Bílé hoře, září 2006
19. 09.
2006
"Valní ta dvě vojska v království Českém lidu císařského a konfederátorů českých sobě odporná, jedni po druhých a před druhými se podle fortelů dávaje, až se obojí dostali ku Praze, městu hlavnímu, na hůru Bílou tak řečenou, nedaleko obory stavení, jež sluje Hvězda; tu vojsko české, nemaje na sobě pozoru a opatrnosti, jsou od vojska císařského přikvačeni plným šlachtorduňkem, zvláště od kyrysarů, a hned jim střelba velká (jež stráží náležitou opatřena nebyla) jest odňata, a tak vojsko české rychle rozraženo. Uhři dali se dle jejich obyčeje nejprve v utíkání; to vidouce české rejtarstvo, tolikéž učinili; jízda moravská pozastavivše se a nemoha sami odolati, vzavše škodu, couvli a také na outěk se dali; pěchota opuštěná utrpěla, jako by na masné krámy uvedena byla. A tak to vojsko císařské pole a vítězství obdržalo, jež sobě vojsko české za jisto pokládalo."
Takto popsal svým nezaměnitelným stylem Mikuláš Dačický z Heslova ve svých Pamětech smutně proslulou bitvu na Bílé hoře.
Onu krvavou neděli 8. listopadu roku 1620, v době, kdy Moravský pluk hynul natlačený na zeď obory, za níž čekal na svou zkázu ještě nic netušící pluk Výmarský, nikdo, ani sám Mikuláš nevěděl, že bitva na pražském návrší bude na tři sta let znamenat konec české samostatnosti. V červnu následujícího roku stvrdila její tragiku poprava 27 stavovských vůdců na Staroměstském náměstí, po níž následovalo období, které svérázný Mikuláš vystihl touto básní:
"Upads hrozně, milý Čechu,
do záhuby a posměchu!
Každý do tvé vlasti běží,
nezůstáváš jen v loupeži;
již tvá sláva bídně klesla
a udatnost preč odešla,
svoboda také zahnána,
kdož tím vinen, než ty sama.
Ochraňujž sám Pán Bůh tebe
a pomoz z země do nebe."
S vědomím dopadu historických událostí stojí za to ocenit odvahu, ale také citlivý přístup Rytířů Koruny české, kteří se ve spolupráci s radnicí Prahy 6 rok co rok snaží na pláni u Vypichu o co nejvěrnější rekonstrukci bitvy.
Rekonstrukce patří mezi prestižní akce s mezinárodní účastí a Jízda svobodných rytířů se řadí mezi stálé účastníky.
Zatímco loni Jízda představovala oddíl mladého Anhalta, který se na straně královského vojska Friedricha Falckého pokusil rychlým protiútokem zvrátit výsledek bitvy, letos stanula na druhé straně. Ve svých žlutých kabátcích sehrála úlohu španělského jezdeckého pluku, jenž se v žoldu císařských postavil proti Anhaltovi a spolu s polskými kozáky jej obrátil na útěk. Jízda nevystupovala se svými šesti koňmi v bitvě sama - Anhaltovu roli letos sehráli Vávrovi jezdci, s nimiž jsme svedli několik pěkných střetnutí na kordy.
Rekonstrukce bitvy se konala v sobotu a v neděli 16. a 17. září, pokaždé od patnácti hodin, a přilákala velkou pozornost Pražanů. Měřeno účastnickým pohledem, vydařila se lépe nedělní rekonstrukce - oddíly přesněji nastupovaly, na bitevním poli bylo neustále živo a lépe vycházely i pyrotechnické efekty. Taky koně víc přivykli bojové vřavě a navíc se je podařilo opravdu funkčně propojit do děje: předvedli jsme karakolu (útok na sevřený tvar pikenýrů, kteří jsou obchvatem uzavřeni do kruhu, zatímco jezdci je divoce objíždějí a pálí do jejich středu), vytlačování pěchoty jezdeckou řadou a navíc jsme si v sedlech skvěle zašermovali s druhou jezdeckou skupinou.
Do boje jsme nasadili šest koní (Gerry, Johnnie, Nácíček, Pretty, Bill a Dale) a nachlup stejný počet měli i naši kolegové, takže kavalerie představovala rovný tucet zvířat. Uvážíme-li velikost bitevního pole, byl to velice slušný počet. O to větší radost máme z toho, že se nikomu nic nestalo a všichni koně i jezdci vyšli z bitevního klání ve zdraví. Na závěr jsme si dovolili v kostýmech malou vyjížďku do obory kolem letohrádku, kde jsme se stali malou atrakcí. Takže ta rekonstrukce vlastně zase tak věrná nebyla: na rozdíl od skutečné bitvy totiž dopadla tak dobře, že líp dopadnout nemohla. Oříškovy fotky máme opět ve fotoalbu.