Memoriálová ohlédnutí
29. 08.
2005
Kymácíme se v sedlech v uniformách texaských jezdců z doby americké občanské války. Pro dnešní den máme před sebou zhruba pětadvacet až třicet kilometrů, zítra další dvacítku. Míříme z Lochovic do Hněvšína, vesnice nedaleko Mníšku pod Brdy, kde se na loukách Drtinova statku v soboru 20. srpna odehrával pátý ročník Memoriálu generála G. A. Custera.
Před 129 lety, v březnu roku 1876 opustila Sedmá kavalerie Bismarck, poslední americké město při „siouxské hranici“, a vyrazila do největšího vojenského tažení proti Indiánům v dosavadních dějinách Severní Ameriky. Hlavní úder přímo do srdce siouxského území měl přitom vést generál George Armstrong Custer.
Dne 14. června téhož roku měl Sedící býk, náčelník dakotských kmenů, vidění, o něž se podělil se svými druhy následujícími slovy: „Spatřil jsem, bratři, ve snu stovky bílých jezdců. Vojáky provázeli zrádci – indiánští zvědové. Bělochů bylo mnoho. Nespočetně. Ale uviděl jsem, bratři – všichni, všichni do jednoho v boji s námi zahynuli…“
O jedenáct dní později se slova Sedícího býka naplnila. V bitvě u Little Big Hornu padlo víc než dvě stě mužů Sedmé kavalerie včetně samotného generála a všech příslušníků jeho hlavního voje. Indiáni zde vybojovali své nejslavnější a nejvýznamnější vítězství dějin indiánských válek v Severní Americe.
Před šesti lety vyjel herec Václav Vydra na vyjížďku s několika svými hněvšínskými přáteli a přišla řeč na to, jaké byly pocity vojáků na koních při útoku. Hned si vyzkoušeli takzvanou jízdu hlava hlava (koně cválají ve vyrovnané řadě) a pak prý už si to chtěli zkusit rovnou v uniformách americké kavalerie. Opatřili si vlajku a šavle a v roce 2000 se uskutečnil nultý ročník memoriálu, kterého se zúčastnilo 16 koní a jezdců. Během pěti let přerostl tento projekt v akci evropského formátu, kterého se zúčastňují nejen Češi, ale i jezdci z okolních zemí. Na letošní ročník už přijelo zhruba 140 až 160 koní.
Cestu po kopytě už má Ráfa vyzkoušenou z předchozích ročníků. Na první noc zůstáváme v údolí Kocáby u Radka „Redyho“ Bejšovce, milovníka koní, který se memoriálu také účastní. Při cestě zpátky zase nocujeme ve Stříbrné Lhotě, kde se má následující den odehrát další koňská slavnost – zastávka legendárního Ponny Expresu.
Po příjezdu do Hněvšína se u nás poměrně záhy objevuje Václav Vydra. Mrzí ho, že se letos neúčastníme manévrů, protože jeho dlouhodobým snem je dostat na Drtinovu louku 225 koní s jezdci. Přesně tolik, kolik jich měl generál Custer kolem sebe v již zmíněné bitvě u Little Big Hornu 25. června 1876.
S manévry se to má tak: Každý memoriál se skládá ze čtyř částí. Z takzvané jízdy zručnosti, kde se může každý přihlášený jezdec předvést v ovládání svého koně – jízda zahrnuje překračování klád, couvání s koněm, projití brankou s jejím otevřením i zavřením ze sedla a podobně. Dále z parkuru, z dobového vojenského tábora (campu) s ukázkami výcviku a s krátkou rekonstrukcí některé z bitev severoamerických dějin a zejména pak z manévrů, pro něž je vyhrazena největší louka pod lesem a letos se jich účastnilo kolem sto čtyřiceti koní.
Během manévrů mají na sobě všichni jezdci kostýmy custerových „modrokabátníků“ a jsou rozděleni do dvacetičlenných švadron pojmenovaných podle vzoru skutečné Sedmé kavalerie písmeny C, E, F, I a L. Na rozlehlé louce předvedou několik obrazců – velký kruh, čtyři malé kruhy, točící se kříže a konečně závěrečný útok jízdy hlava hlava, při němž víc jak stovka koní vyrazí ve cvalu přes celou pláň.
Pátečního nácviku se účastní zhruba sto dvacet koní, vlastních sobotních manévrů ještě minimálně o dvacet koní víc. Závěrečný útok stojí za to. I když část koní odjíždí do zázemí (generál totiž v průvodních pozvánkách upozorňoval na to, že držet koně zpátky při útoku se považuje za zbabělost před nepřítelem a že ten, kdo se ho nechce zúčastnit naplno, má koně ještě před šturmem odvézt k sanitním oddílům), přesto se po pláni rozletí víc než stovka kavaleristů.
V sobotu odpoledne pak přichází naše chvíle. Po skončení manévrů se na protilehlé pláni všechno připravuje k jedné z bitev občanské války, která předcházela tažení u Little Big Hornu o patnáct let. Pěší oddíly modrokabátníků (Seveřanů) zaujímají postavení na vrcholu kopce pod lesem a úkolem jižanské jízdy je na ně obloukem zaútočit.
Když se chystáme sedlat, spustí se déšť a co horšího, v dálce se zableskne. Velitel texaské jízdy Ráfa okamžitě zakazuje nasednout – prohánět se za bouřky po volné louce na koni a s tasenou železnou šavlí v ruce je o život. Informace o změně plánu ale nestihne dorazit k velitelům armád, takže po pláni už začínají pochodovat první sevřené oddíly pěšáků s puškami. Co teď? Příroda naštěstí řeší nepříjemnou situaci za nás. Déšť polevuje a bouřka odeznívá. Jdeme co nejrychleji do sedel a vyrážíme.
Za několik minut je po bitvě, jižanská armáda protentokrát zvítězila.
S večerem vzplanou ohně a všechnu zábavu koření nespočetné historky z koňského života. S přítomnými Indiány se domlouváme, že příští rok bychom u příležitosti kulatého 130. výročí mohli zkusit nacvičit „zmenšenou“ rekonstrukci skutečné bitvy u Little Big Hornu. Na louky padá tma. Světla petrolejových lamp, zdobících čela dobových vojenských stanů, se balí do mlžného oparu. Z ohrad se tu a tam ozve řehtání koní…